Tráva

Sluníčko prostrkuje svoje teplé prstíky mezi kmeny stromů, jakoby chtělo nahmatat něco moc důležitého. A není divu. Kam až oko dohlédne je tráva jemná, jako hedvábný šátek. Proto ji parádivé slunce ohmatává a nesměle se rozhoduje, zda smí vstoupit. Určitě smí. Jinak pro ostatní - STOP ! Snad jen bosé noze je dovoleno porušit tento nepsaný zákaz a může se přidat k lehoučkým tancům lesních víl. Jen nic nepošlapat. Člověk má často okované boty a zraňuje na každém kroku. Nejen trávu v lese. Bezcitné boty nazouváme a ničíme, ubližujeme. Ostatním i sobě. Jsme celí okovaní, studeně ztuhlí, oči jsme zapomněli ve tmě. Hedvábná tráva to ví, jemně se chvěje a čeká. Usedám pod strom, zouvám se a prsty u nohou zkoumám to zelené " něco " , co se ve větříku vlní daleko přede mnou. Šimrá to. Zavírám oči, lehám si a nechávám se odnášet bílými obláčky, které proplouvají nad korunami stromů. Jeden větší mrak se na okamžik zastavil a zaclonil slunce, jakoby se chtěl podívat, co je to dole za vetřelce, co si dovoluje vstoupit do těchto, vskutku posvátných míst. A už zase hřeje sluníčko a laská nejen travičku, ale i mně, neboť jsem právě splynula s ní.