Vánoce s dědou

Vánoce jsou vždycky krásné a pokaždé jinak. Je zajímavé, že vánoce mého dětství jsou krásné stále stejně. Identicky. Čím jsem starší, tím víc na ně vzpomínám. V mých vzpomínkách jsou bílé, plné sněhu. Možná ještě tenkrát byl, nebo si pamatuji právě jen ty kouzelné, bílé. Bydleli jsme v domku s babičkou a dědou. Na Štědrý den jsem pravidelně před večeří chodila s dědou na náměstí, kde před kostelem stával rozsvícený vánoční strom, u kterého byla kasička, kam jsme pokaždé vhodili nějaké peníze. Děda říkal, že je to na sirotky. Byla jsem tak malá, že jsem ani nevěděla kdo, nebo co to je. Po cestě nám sníh chrupal pod nohama a já jsem se dědy držela za palec. V mládí mu ostatní čtyři prsty uřízla cirkulárka. Ten palec byla taková jistota. Měla jsem na sobě kožíšek z rezavobílého telete, pravý, nevím, kde ho naši sehnali. Líbil se mi a tenkrát jsem si v něm jako tele nepřipadala, přestože byl chlupem navrch. Dnes bych ten pocit měla, i kdyby byl opačně.Děda měl zase moc zajímavou čepici kšiltovku. Takovou, že když byla velká zima, vysunul se vzadu jakýsi lem, který kryl zadní část hlavy včetně uší. Dnes už se možná taková ani nedělá. Cestou jsme museli minout dvě nepříjemná místa. Jedno z nich byl dům, kde bydlel hluchoněmý mladík, který, protože to nevěděl, na ostatní v domě tak křičel, že to bylo slyšet až ven. U nás doma se nekřičelo, nechápala jsem to a tudíž jsem se podvědomě bála. Druhé nepříjemné místo byl maličký domeček, ve kterém bydlela stará paní. Vypadala jako čarodějnice. Alespoň tak jsem si čarodějnici představovala a dlouho jsem si myslela, že jí i je. Do jediné místnosti, která tam byla, se vcházelo rovnou z ulice a ona čarodějnice tento omezený prostor sdílela ještě s kozou. Říkalo se o té paní, že má otevřenou nohu. Asi měla, protože si nohu stále omotávala vším možným a ta pak vypadala jako sloní. Vycházela vždy jen s kozou na provazu. Mírně nakloněná se opírala o podivnou sukovici přinesenou z lesa. Na hlavě šátek uvázaný na babku, oblečení, jakoby nebylo ani ušito, ale jen tak obtočeno kolem těla. Mléko od kozy Máni s velkým vemenem bylo zřejmě její hlavní obživou. Kolem jejího domečku jsem vždy raději utíkala, bála jsem se, abych tu otevřenou nohu od ní nechytla. Ach, Bože ! Usmívám se těm vzpomínkám. Mezitím u nás naděloval Ježíšek a mě strašně štvalo, že jsme ho zase, jako každý rok, propásli. Prostě se jako na potvoru pokaždé strefil do doby, kdy jsem byla s dědou pryč. Ach jo, je to tak dávno. Bylo to vůbec ?