Už zase !

Už zase mám oči přibité k obloze. K načechrané obloze. Tolik neposedných beránků pohromadě jsem dosud neviděla. Pastýř chybí, nebo se schoval, aby nerušil pravidelný vzor blankytné oblohy. Je to něžné, jako plné šňůry sušících se dětských košilek a kabátků. Potichoučku, po špičkách, jen neprobudit mláďátka voňavá, uslintaná, milovaná. Beránci na peřinkách, v peřinkách, na nebíčku ... Usmívám se. Mráčky se zatím ukázněně řadí a jaksi neochotně opouštějí scénu velkého divadla. Moje oči je doprovázejí, bojím se, že odejdou s nimi. Rychle se vrátit ! Od dupajících beránků k beránkům v dupačkách. Cililink, cililink ! Vstáváme - ťapeme - rosteme ... Jsem máma. Pořád jsem máma. Všechno je tak dávno a přece včera. Uprostřed mých vzpomínek mráčky odplouvají v jakémsi pruhu a lemují modré roucho nebes nad mojí hlavou. Plesové šaty, napadá mě. Ano, jsou to krásné plesové šaty. Satén, krajky, očekávání čehosi krásného. Hudba, tanec ... všechno je tak strašně dávno. Konec sentimentu. Obloha je opět čistá, jen bílé nitky letadel ji dělí na dvě části : Včera - dnes . Na květech dymnivek pilně pracují malí čmeláčci, zlataví, chlupatí, čmeláčí beránci. Usmívám se tomu nápadu a užívám si krásy této chvíle. A pak, že se zázraky nedějí.