Prales

S velikou lítostí překračuji spadlé a ztrouchnivělé kmeny stromů. Jsou obrostlé mechem a uvnitř se rozpadají v dřevitý trouch, který dává růst maličkým houbičkám na tenké nožce. Na konci jednoho života se rodí jiný. Zázračné proměny se uskutečňují, dramatické děje se odehrávají docela tichoučce a skrytě. Kdysi silné a zdravé kmeny se zlomily, snad větrem, snad věkem. Tu a tam ještě z posledních sil vyraší slaboučká větévka. Nemá šanci vyrůst, síly došly. Co již zemřelo, slunce nevzkřísí. Torza leží odevzdaně a rezignovaně ve vlhké trávě, jen některé zbytky kmenů vytvářejí podivné artefakty. Trčí vzpřímeně vzhůru a alespoň ještě chvilku vysílají směrem k nebi svoje SOS. Zbytečně. Po nějaké době také unaveně splynou s podstatou země, ze které vzešly. Prales, napadá mě. I my jsme součástí tohoto pralesa. Nelišíme se, naše proměny se uskutečňují stejně. Nic neovlivníme. I my marně vysíláme svoje SOS a všemi možnými i nemožnými způsoby se snažíme zůstat mladí. Jak pošetilé ! Naše tělesné schránky chátrají a trouchnivějí ovšem také zevnitř. Nepozorovaně a to je horší. Čím jsme ve skutečnosti byli ? Vyrostlo z našeho snažení vůbec něco ? Čin hodný člověka ? Myšlenka ? Raději si neodpovím ... Nevím, komu jsem byla prospěšná, pro koho důležitá. Jen vím, o co jsem se pokoušela, koho jsem chtěla mít ráda a vážit si ho. Koho jsem nevědomky zranila. Jsem co jsem, ale raději jsem součástí tohoto životadárného pralesního koloběhu, než aby uvnitř mého srdce byla rozsáhlá a vyprahlá poušť.