Nefotogenická

Dívám se na svoje fotografie z vernisáže mé kamarádky a nevěřím svým očím. No, vlastně už věřím, protože je to pokaždé stejné. Ano, jsem to já ! ? Konečně jsem pochopila smysl castingu. Jsem naprosto nefotogenická. Nejen nyní, už v letech, ale i jako mladá. Prostě mám smůlu. Ale ne zas až tak velkou, protože tímto zjištěním neupadám do depresí. Naopak, chci to nějak řešit, popřípadě z tohoto faktu i něco vytěžit. Je mi to celé záhadou. Moje známá, která má krásných 117 kg při své výšce 1.55 m je na fotkách docela pohledná, dokonce i její dvě bradavice, jedna vedle oka a druhá na bradě vypadají mile, zatímco já při vší snaze, vypadám jako vědma, ne-li čarodějnice. Tlustá !  Je několik řešení :

První je "nežrat !", jak říká jiná moje známá nad talířem svíčkové s knedlíkem a hned dodává, že na diety nemá dost pevnou vůli. Ani já nemám pevnou vůli. Nakonec co, dvacet už mi nikdy nebude a tělo chátrá i s pevnou vůlí.

Druhé řešení se přímo nabízí. Prostě se nefotit a je to. V reálu jsem na svoje kila a povadlou fasádu zvyklá a moje okolí také. Navíc, vždy dnes je lepší, než zítra, pozítří ... Čas si nás ( formuje ) deformuje podle svých zásad, je zbytečné protestovat.

Další řešení je zásah plastického chirurga. Zde se něco odřízne, přišije jinam, tu něco vyplní, někde odsaje. Chirurg je něco jako stvořitel, ne ? Ale k čemu by mi to bylo ? Že by se mi líp okopávaly kytičky v zahradě ? Že by si moje kočičky sedly na svůj kočičí zadek v kočičím úžasu a olízaly mě s ještě větší láskou ?  Brrrr.

Nebo - a to je docela schůdné - řešit to garderobou a úpravou zevnějšku. No jasně, to je ono ! Stačí si učesat vlasy přes čelo a hned je vráska uprostřed čela pryč. Velké brýle, pokud možno s tmavšími skly vyřeší unavené partie kolem očí. Krk ? To spraví pohledná šálka nebo rolák. Panečku, to to jde. Hned vypadám líp ... Co s tělem ? Vím, jsou daleko tlustší, ale k éterické bytosti mám přece jenom daleko. Bude to chtít rukávy určitě až k zápěstí, střih volný, barvy tmavé, snad se svislým pruhem. Však my baculky na to vyzrajeme. Sukni nenosím, neboť moje dolní končetiny nikdy nebyly úplně výstavní a já si v sukni vždy připadala jako tělesně postižená. Tedy kalhoty barvy tmavé. 

Když si sebe takto představuji, vidím se jako černou noční můru a ta představa se mi nezdá. Co tedy ještě zbývá ? Nechat špíčky, vrásečky a vrásky na svém místě. Možná ještě víc odhalit baculaté ručičky, víc zašmodrchat vlásky, zmalovat obličej a přihlásit se na casting na čarodějnici. Určitě uspěju, to bude bomba !

Už nic jiného nezbývá. Možná přece.  Prostě se na všechno VYKAŠLAT !