Můj Mount Everest

Můj Mount Everest.

Stojím na vybagrované hromadě jílu a s uspokojením shlížím s nebesských, cca dvoumetrových, "výšin" tohoto svého Mount Everestu dolů před sebe. Mám radost. Umělé tůně pro obojživelníky jsou na světě ! V tomto mokřadu, nedaleko rybníka, ve kterém je žabí společenstvo doma. Tady v tůních bude alespoň bez rybích predátorů, uvažuji a přehlížím vytvořené dílo. Podzimní unavené slunce líně prolézá mezi větvemi starých olší, aby spočinulo na hladině vody ve čtyřech tůňkách. Je to nádhera, myslím si a po celodenní práci ukusuju rohlík se salámem, na který jsem přes den úplně zapomněla. Ani mi nevadí, že občas něco chroupne mezi zuby. Vím, že je to jíl, který se z neznámých důvodů dostal i do ubrousku s rohlíkem. Ale co, jíl je "čistá špína ", na chuti neubere. Koneckonců, je úplně všude. Gumovky jsou jím obalené až k hornímu okraji.... jéjda .... dokonce až ke kolenům, kde na riflích tvoří docela pohledné rezavé vzorečky. Pozoruji svůj dlouhý stín v podvečerním slunci. Shledávám, že vypadám jako indián, otáčím hlavou a s pobavením sleduji to cosi, co záhadně trčí vzhůru. Teď by to chtělo foťák - indiáni u Lomanských tůní - to by byla senzační (ne)tisková zpráva ! Skládám ubrousek od rohlíku a sahám do vlasů. No jo, žádná péra, žádní indiáni, jen několik větviček suchého rákosu se mi zapíchlo do vlasů. To jak jsem se jím prodírala dolů k poslední tůňce, abych nemusela přelézat elektrický ohradník. Nechtěla jsem riskovat elektrošok, kdyby náhodou byl pod proudem. Za ním se pase stádo krav. Na druhou stranu - takové malé prozvonění by mi třeba o něco víc rozsvítilo v hlavě, je to přece druh psychoterapie... Mezitím se u naučných tabulí u cesty zastavuje několik turistů. Nadšeně jim o všem vykládám, dokonce je přesvědčím, aby se mnou šli až dolů k poslední tůni v lese. Po chvíli jsou i oni obaleni blátem, což zjistí až po návratu zpět na cestu. Jsem na ně hodná a ochotně jim hledám klacíček, aby mohli jíl vyšťourat mezi vzorky turistických bot. No co, nejsou na kolonádě ! Nutí se do úsměvu, mávají a při odchodu se ještě šoupají trávou na okraji škarpy. I já mávám a vracím se dnes naposledy na můj Mount Everest. Pro náhodné kolemjdoucí jistě nic extra atraktivního . Kdo v životě nehodil lopatu jílu, neví... Jako výtvarník se těším na svoji nejkrásnější vernisáž. Jakou a kde ? No přece tady! To až se všechno kolem na jaře zazelená a přijdou žáby. Tak tu si teprve užiju s pocitem, že konečně moje tvorba měla smysl.
Tato subjektivní úvaha by mohla vyznít jako monolog osamělého pracanta. Není to tak. Všechno se mnou sdílel manžel, někdy více, jindy méně dobrovolně. Občas to byla taková "Itálie", kdy jeden chtěl to, druhý opak a já si myslela, že jestli se nezabijeme teď, tak už nikdy. Ale asi by nikdo jiný tohle se mnou nesdílel. Trávit tu víkendy, několik dnů dovolené... jezdit se dívat, jak natéká voda a tůně se plní i několikrát za týden .... obědvat rohlíky s hlínou v zubech ....atd. ... jsme exoti. Bez pomoci ostatních to nikdy nejde.
Je na světě pohádka o Lomanských tůních, plná dobrých lomanských duchů a jedné úžasné lomanské víly, která tu byla dávno, dávno a která tu bude pořád, aby střežila své naučné stezky.