Déšť

Zase vzdáleně bouří. Obloha pozvolna krabatí čelo a větřík je v pohotovosti. Pejsek u sousedů zanechává lenošení na rohožce přede dveřmi a zalézá do boudy. Pro jistotu volám domů kocourka, zavírám skleník a uklízím lehátko ze zahrady. Sluníčko to vidí a uraženě práskne dveřmi. No a je to tady ! Spouští se déšť, jako když z konve leje. Souvislé provázky vody visí z oblohy. Vítr je trochu zamotává a dělá na nich nezbedné uzlíky, které se rozplétají až v prohlubních cesty, kde tvoří malé rybníčky. Proužky vody olizují také okenní tabulky a rozostřují pohled ven. Mění se dům naproti přes ulici. Jeho červená střecha si hraje na schovávanou. Chvilku je vidět a už ji zase splachuje nebesská sprcha od komína až k okapu. " Kuk, jsem tu ". Ale kde ? Je to takový mokrý krasohled .... Najednou prudký déšť ustává. Voda už jen unaveně stéká po skle a vykoupaná střecha se maluje rudou rtěnkou. Vycházím ven a z hluboka se nadechuji. Všechno je čisté, svěží a hezky voňavé. Na světě je někdy moc fajn.