Cesty

Mám ráda neznámé cesty. Když nevím kam vedou, jestli vůbec někam vedou, co najdu putováním odnikud nikam, někam ? Zvláště pak cesty lesní. Tam nikdy nespěchám. Užívám si očekávání, jaký pohled se mi otevře za ohybem, až se stromy kolem rozestoupí. Tajemství poznávání umocněné atmosférou okolí a mým duševním rozpoložením. Co chci objevit, čím se chci nechat překvapit, jakou energii chci nasát procházkou po této cestě. Jsem poutník. Všichni jsme poutníky, ať chceme, nebo ne. Nejen po lesních, polních či jiných cestách. Setkáváme se s lidmi a vstupujeme do jejich nitra, někdy zváni, jindy nikoliv. Odhalujeme skrytá zákoutí lidské duše. Někdy vnímáme teplo, lásku, porozumění, jindy jsme drásáni drsnou realitou, kterou jsme za tímto ohybem nečekali. Pak je to rozčarování, smiřování, také rozcházení. A poutník v nás zase pokračuje v cestě. Donekonečna ... Sbírá sentimentální suvenýry v pošetilé touze uchovat něco : kamínek, větvičku, květinu, slovíčko, úsměv, dotek, spadlou hvězdu... Jsme poutníky na svých, často osamělých, cestách. Únava se střídá s novou silou a radostí z děje, který můžeme uskutečňovat. Rádi bychom ovlivňovali. Je to ovšem marné. Co je dáno, je dáno, co má být, to se stane. Jdu po lesní cestě, myslím na tuto pravdu a přijímám ji s pokorou, protože vím, že na konci této cesty čeká vždy teplé slunce.