Bělomech a vítr

Prý bělomech ! No to mi řekněte proč ? Je krásně zeleňoučký, kulaťoučký, nafouklé polštářky zaječích pelíšků. Stoupám do svahu čarovného bělomechového lesa, opatrně našlapuji a vyhýbám se těm legračním bochánkům. Zem je jimi vydlážděna s velkou pečlivostí. Neznámý dlaždič odvedl precizní práci, dokonce i obkroužil některé kmeny stromů. Zabalil je kolem dokola a jim se to evidentně líbí. Neprotestují. Vtom kus přede mnou seskočila se stromu rezavá veverka. Šup ! A za ní druhá. Jen se mihnou a už jsou zase v korunách stromů. Prostě honička bezstarostných zvířátek. Závidím. Při seskoku jedna z nich uvolňuje malý kulaťoučký mechový balonek a ten se po svahu kutálí, kutálí ... až na cestu, kde se překvapeně zastavuje. Sestupuji k němu a zvedám jej. Nádhera ! Zázrak přírody. Napadá mě, že si ho odnesu domů, tak moc se mi líbí. Jenže - jak ho uchovat při životě ? Hloubím proto raději mezi ostatními mělký důlek a mechovou kouličku do něho vkládám, zasazuji. To aby byl mezi svými. Doma. Všem je dobře doma, mezi svými. Fouká teplý větřík. Kde on je doma ? Chci ho nahmatat. Je všude a nikde. Ve vlasech, hladí tvář, chladí čelo, dokonce pod blůzku se dostal. Je v korunách stromů a určitě i v kožíšku skotačících veverek. Keře jsou ho plné a kývají, jako že o něm vědí. Ale kde vlastně je ? Jako myšlenka. Kde je ? Odkud přišla ? Třeba je také jenom vánek. Víme o ní, souhlasně kýváme, vykonáváme cosi ... a než si ji uvědomíme, je fuč . Orazítkuje nás, aby z ní přece jenom něco zůstalo. Jenže - na jak dlouho ? Je to vánek našeho bytí. Bezvětří = konec. Ano, vítr má určitě smysl, i když fouká často nesmyslně.